Ačkoli fazolky adzuki řadíme mezi luštěniny, od ostatních luštěnin se velmi liší. Na rozdíl od ostatních 500-1000 dalších druhů fazolí, totiž tyto nenadýmají. Co mají ale společné je množství prospěšných látek – zejména bílkovin, vlákniny, draslíku, hořčíku či třeba železa. Pravidelná konzumace fazolí zajišťuje zdraví ledvinám, játrům, srdci, krevnímu oběhu a také přispívají ke štíhlé linie. Stejná je také jejich příprava – je třeba je před vařením na několik hodin namočit a teprve potom vařit. V případě tohoto druhu vaření zabere asi 45 minut, jiné druhy se ale mohou vařit klidně i hodinu.
A jak vůbec vypadají? Adzuki jsou asi půl centimetru dlouhé, tmavočerveně zbarvené fazolky, které jsou velmi oblíbené zejména v japonské kuchyni (především pro přípravu sladkých jídel a dezertů). K dostání jsou ale již zcela běžně také u nás v supermarketech, hypermarketech a také obchodech se zdravou výživou. Jejich chuť je lehce nasládlá, připomíná oříšky. Dochucují se (a to i včetně soli) až po uvaření.
Vaření ale není jediným způsobem, kterým se dají konzumovat. Jedná se o plodinu vhodnou k nakličovaní. Takto připravené plody lze pak konzumovat samotné či jako součást salátů. V kuchyni z nich pak lze připravit různé druhy jídel – pomazánky, polévky, omáčky, již zmiňované dezerty a saláty. Jsou vhodným pojivem pro zeleninu v přílohových placičkách, přičemž zároveň zajistí chutnou náplň. Skvěle chutná například pomazánka se sušenými rajčaty, kdy kromě zmiňovaných se přidá osmažená cibulka s česnekem, vše se rozmixuje a dochutí octem, solí a pepřem, případně také lahůdkovým droždím či čerstvou petrželovou natí.
Fazolky k nám přišli z oblasti Východní Asie a z Himalájí z jednoleté rostliny zvané vigna hranatá. Kromě typické tmavočervené barvy existují různé kultivary této rostliny poskytující plody bílé, černé, šedé či různě skvrnité barvy. Z těchto oblastí se pak rozšířila do Číny a Koreji, odtud pak také do Japonska, kde je dodnes druhou nejoblíbenější luštěninou (po sóji). Stále oblíbenější je ale také u nás.
